Přehrávač MP3 (V novém okně)
Články - Rozhovory
"MYSLÍM, ŽE S PÍSNIČKAMI SE ŽIJE A JEDNOU I UMÍRÁ ..."

Níž – ko – vi – ce jako nížina, slabikoval do sluchátka Slávek Janoušek, když jsme se za ním chystali na jeho relativně novou adresu. Ve slunném popoledni náš redakční vůz sjížděl z hlavní cesty do vesničky, která skutečně leží v dolíku líbezně zvlněné krajiny. S dotazem na “pana Slávka Janouška, zpěváka…” jsme ale nepochodili.

“Tady nikdo takový určitě nebydlí, leda tak mezi chalupáři!” tvrdila rezolutně místní obyvatelka. Podruhé jsme už byli úspěšnější. “Víte, on mě tu nikdo nezná…,” se smíchem říkal písničkář, když připravoval šálky kávy a čaje k našemu posezení. A proč povídání s písničkářem v literárním časopise?, ptáte se možná. Možná proto, že s písničkami se žije i umírá. Určitě proto, že Slávek Janoušek se řadí k našim nejlepším textařům a jeho album Kdo to zavinil (1988) patří k zásadním milníkům (nejen folkové) hudby …

Proč jste se uchýlil na vesnici? Neschází vám město, jeho ruch nebo spíš možnosti, které skýtá?
Asi před třemi lety jsem se rozhodl, že už chci jít pryč z města, do klidu. Hledali jsme s mým děvčetem nějaký domeček na sever nebo západ od Brna, kde jsou pěkné lesy a malebná krajina, ale protože se tím směrem nic vhodného nenaskytlo, zakotvili jsme zkrátka na jihovýchodě. Zpočátku jsem si myslel, že se mi všechna ta okolní pole nebudou líbit, ale postupně jsem si zvykal, až jsem se přistihl u jistého druhu zamilovanosti. Někdy si přikážu — obvykle když se zdržím ve Slavkově v hospodě: Za trest nepojedeš taxíkem, ale půjdeš pěkně těch šest kilometrů pěšky, aby ses prošel a všechnu tu krásu viděl! Je nádhera jít kolem vlnícího se zlatavého obilí za ranního šírání. Ale nejraději mám, když jsou pole zasněžená, ty bílé plochy mě přitahují, inspirují… Ostatně už léta mám rozdělanou píseň právě na toto téma, ale nejsem schopen ji dokončit. Ještě potřebuji nějaký silný zážitek k tomu tématu, pak je to hned. Všichni si myslí, že jsme se sem nastěhovali proto, že přes kopec bydlí kolegové muzikanti, Vlasta Redl a Luboš Javůrek s Bokomarou, ale jde o náhodu… i když není špatné mít kumpány poblíž.

Nenapadlo vás vrátit se třeba do okolí rodného Ústí nad Orlicí?
Měl jsem nedávno dokonce možnost odejít do Prahy do velkého bytu, ale taková šance by musela přijít před dvaceti lety. Tehdy bych se nerozmýšlel, ale v současné době si Prahy užiju dost, když tam zpívám nebo něco vyřizuji. A honem pryč. Zpátky. Do Ústí samozřejmě jezdím rád, vracím se tam domů, ale na Moravě se mi líbilo nějak víc už od dob mých brněnských studií. Morava mi vždycky přišla čímsi zajímavější, živočišnější. Když jsem sem přišel, znal jsem takzvaný folklór pouze z rádia — písně o traktorech, rozoraných mezích a podobné odpornosti. Až zde jsem začal poznávat, o čem folklór vlastně je. Kamarádi z jižní Moravy mě občas vzali na nějaký večírek u cimbálu a nebo na festival a já začal objevovat úplně nový svět.

Obohatila vás ta setkání hudebně?
Zcela jistě. Začal jsem se tehdy o folklór velice zajímat. Když jsem probíral Sušilovu sbírku lidových písní, zjistil jsem, že to je přímo poklad. Nádherné a moudré písně a každá má několik variant. Za kopcem už se zpívala trochu jinak. Fungovalo to úžasně… Když jsem začal pátrat po písních mého rodného kraje, přišlo mi líto, že jsem našel jen jednu jedinou lidovou písničku: o cestě do Žamberka. Musel to být chudý, udřený textilácký kraj, kde se lidé moc neradovali. I když je mi divné, že ten rytmický rachot člunku tkalcovského stavu je k  nějakým písním neinspiroval. Na Moravě je mnohem zdravější a muzikálnější prostředí. Takový samostatný hudební svět. Muzikantům z Horňácka jsme říkali moravští černoši, protože jejich rytmus je nepochytatelný, nezvyklý, dá se mu přizpůsobit jen velmi obtížně. Kdo není místní, v podstatě nemá šanci se s nimi trefit. Dovoz z Čech jako já byl odhalen hned … prostě cizinec. Když začnu hrát horňácké písničky, připadají moravsky leda Pražákovi.

Postihla Vás po roce 1989, zlomovém jistě nejen pro písničkáře, absence témat?
Témata se neztratila, jen ubylo diváků. Dříve se lidé scházeli, protože takový koncert jim přinesl pocit sounáležitosti. Všichni odmítali bolševika —samozřejmě kromě těch, co tam byli služebně. Hodně lidí nechodilo ani tak za písničkami, jako kvůli protestu; demonstrovat, že “nás je víc…” Autor se občas dozvěděl, co že to vlastně napsal, až podle reakce diváků, případně podle pánů ze schvalovacích komisí.

Poslední nahrávka Tancuj a zpívej, je jedním slovem skvělá, ale kus výjimečné aranžerské práce odvedl na vašem dnes už legendárním albu Kdo to zavinil i Vlasta Redl. Nemrzí vás, že se spolupráce neopakovala?

Ale opakovala. A opakuje. Na projektech ve trojici ještě se Samsonem Lenkem. Ta první v několika případech i autorsky společná deska se jmenovala Zůstali jsme doma, ta druhá Kde domov můj. A asi ještě bude třetí. Ale vrátím se k té mé první samostatné: deska Kdo to zavinil měla úžasnou kliku, když vznikala. Spolupracoval na ní Vlasta Redl a já bych řekl, že ze všech profesí, které dělá, vůbec nejlépe ovládá aranžování skladeb. Myslím, že je ještě lepší aranžér než textař, skladatel i zpěvák. Vydal ze sebe maximální výkon, protože jednak se mu moje písně velice líbily a chtěl na nich dělat a jednak to bylo v době, kdy potřeboval předvést lidem to, co umí a že mají proč ho sledovat v budoucnu. A ještě v další věci jsem měl obrovské štěstí. Ivo Viktorin rozjížděl ve Zlíně domácí nahrávací studio. Technika byla částečně jen poloprofesionální, takže například míchání bylo velmi složité, ale záležet jsme si dali mimořádně. Nahrávky na desky se pochopitelně do té doby pořizovaly jenom ve státních a rozhlasových studiích, ale kolem roku 1987 už začaly pomalu roztávat ledy, takže Ivo Viktorinovi se podařilo prosadit, aby vzali nahrávku i z domácího studia. Ale musel patřičné lidi přesvědčit, že zvuková úroveň nahrávky je daleko lepší, než čekali, aby mohlo studio fungovat dál. Všechno mělo ještě docela roztomilé intermezzo. Jediné dvě tehdejší gramofonové firmy se vzájemně trumfovaly lepšími nabídkami. Nešlo samozřejmě o honorář, to bylo dáno, spíš o to, v jakém nákladu deska vyjde a hlavně v jaké výrobní lhůtě. Po vydání “průzkumového singlu” to totiž vypadalo, že by deska mohla mít úspěch.

V jakém nákladu a kde vyšla?
Nakonec vyšla u Supraphonu v roce 1988. Bylo jí osmdesát tisíc kusů. Šedesát tisíc desek a dvacet tisíc kazet. Viktorin tak vlastně vzkazoval svým budoucím klientům, že umí dělat výborné nahrávky, Redl ukázal, že je skvělý muzikant a aranžér.

Tak trochu se nabízí další otázka: Nemrzí vás že vaše písně nejsou příliš vhodné ke zpívání “u táborových ohňů”, čímž se připravují o kýžené “zlidovění” ?
Nemrzí. I tak jsem samozřejmě slyšel spoustu různých verzí svých písniček. Některé byly docela povedené, u jiných mi došlo, že jde o moji píseň, až po delší době. Už šest let se připravuji vydat svůj zpěvník, ale z nejrůznějších důvodů to stále ztroskotává. Ale kdo si to chce zahrát, ten si to najde. Zrovna nedávno jsem na horách slyšel hrát své písně jedno dvacetileté děvče ve verzích, při kterých jsem jen tak tiše hleděl. Odposlouchala je z cédéček, kde hráli se mnou i další lidi. Přesně jsem v tom nacházel tu svoji starou metodu samouka: nezahrát jen ten základní akord, který tam patří v prstokladu, jak se obvykle na kytaru hrává, ale najít jeho obrat tak, aby tam zazněly i ty podstatné tóny, které třeba hrají klávesy nebo jiné nástroje… jsou to někdy trochu krkolomné prstoklady, ale zní to jinak, netradičně… Pozoroval jsem, co dělala s prstíky na hmatníku. Šlo jí to velmi lehce. Já to hraju jednodušeji. Mimochodem — to děvče byla Redlova dcera.

Váš způsob hry na kytaru, zpěvu je velmi originální… Procházel jste nějakým vývojem?
Určitě. Třeba jsem kdysi doopravdy zpíval, táhle… Můj tehdejší styl se nedá vůbec srovnat s dnešním. V sedmdesátých letech mi známí dost často říkali: “To zní jak od Hutky!”. Je pravda, že jsem se s ním od roku 1972 znal, od doby, co vzniklo sdružení Šafrán. Představoval pro mě charismatickou osobnost. Dost často mu vytýkali, že kazí lidovou píseň tím, že se například vyhýbá nezvyklým krajovým výrazům a nahrazuje je obecnou češtinou, všelijak ty písně upravuje, ale já jsem jeho pohnutky přiblížit lidovou písničku normálním posluchačům celkem chápal. On celý ten projekt pojal spíše filozoficky než muzikantsky. Ale k tomu vyvíjení se: Mně tehdy pochopitelně vadilo, když mi připomínali, že jsem něčemu či někomu podobný, neustále jsem pátral po svých vlastních cestičkách. A myslím, že jsem i cosi nacházel. Nemohu ovšem popřít, že za svého hudebního otce považuji Boba Dylana.

Nemají vaše texty oporu v poezii, kterou jste jako učitel češtiny určitě četl?
Do jisté míry ano. Už od dětství jsem hodně četl knížky, ale docela pomalu, protože jsem nad přečtenými řádky vždycky dlouze hloubal. Poezie si mne získala tím, že jednak byla stručná, ale na druhé straně plná obrazů, které rozvíjely moji fantazii. Samozřejmě jsem také psal básničky, ale napsané jsem si okamžitě spojoval s hudbou. Jaké byly vaše literární lásky?
Hodně se mi líbili beatnici. Z českých autorů především Jaroslav Seifert. Fascinoval mne jeho zvláštní osud, myslím způsob, jak se jako autor vyvíjel od vázaného verše, který používal dlouhou část života, až k verši volnému v pozdějším věku. Ten, který dokonale ovládne přesný rytmus a rým, je nakonec opustí a letí volně jako pták. To mi připadalo zvláštní a kontrastní, že usiloval o modernost formy, ale přitom vždy zůstal filozoficky uměřeným a konzervativním. Ten rozpor mne zajímal.

Zhudebňoval jste poezii?
Jistě, to jsem dělal od začátku, průběžně a často. Dokonce jsem si básničky nejčastěji četl už s kytarou v ruce. Dělal jsem dvě věci zároveň, četl a hrál. Tak se mi stávalo, že jsem si text začal i zpívat, ale všechno byly spíše chvilkové záležitosti, taková cvičení. Často jsem to brzy zapomněl. Doopravdy zhudebňovat jsem zkoušel řadu básnických textů. Villona, Máchu, Sovu, Machara, Hlaváčka, Gellnera… Domnívám se, že Kainara – ještě za jeho života - jsem začal zhudebňovat dřív, než Vláďa Mišík, ale když se tím proslavil, nechal jsem toho. Sáhl jsem i po básních Václava Hraběte a Jiřího Ortena, ale všechny ty písně se na desky nějak nedostaly. Dával jsem si ale i těžší úkoly. Zhudebňoval jsem básně psané volným veršem, což znamenalo varírovat melodii, bylo to komplikovanější, ale hudebně to skýtalo zajímavější možnosti. A tak jsem zkoušel beatniky, Holana, Skácela či Mikuláška. Z toho občas hraju něco dodnes. Jak vznikají vaše texty? Redl kdesi tvrdil, že kdyby prodal papír, který spotřeboval při psaní textů svého sólového alba Na výletě, měl by na slušný oběd.

Vznikají vaše texty spontánně a už se k nim nevracíte, nebo dáváte přednost soustavné práci?
Vlasta dokonce tvrdí, že mu jeden text zabere pět set hodin, ale on má pravda trošku jiné vnímání čísel. Přiznávám, v něčem jsou naše metody velmi podobné. Od prvotního nápadu, který obvykle přijde náhle, mi dá hodně práce dojít k finální podobě textu. Sice nepočítám hodiny, ale čím jsem starší, tím mi to trvá déle, než píseň pustím do světa. Rozdělaných písní mám mnohem víc než těch dokončených. Těch, které vzniknou na jeden zátah, není mnoho, většinou to trvá dlouho, dokonce i několik let, než člověk zas nadžije kus života. Pak se text dá dokončit rychleji.

Co čtete  právě teď?
Knihu od Scotta Younga, otce rockera Neila Younga. Jmenuje se Neil a já, a je to jednoduše vyprávění otce o svém slavném synovi. Spíše literatura faktu, která mě v současné době dokáže zaujmout asi nejvíc.

Na poslední album jste zařadil píseň Hosté na zemi od tragicky zesnulého Jiřího Bulise, dnes už možná “tajně slavného” skladatele a textaře.
Jiří Bulis mi kdysi dal pásek se svými divadelními písničkami a řekl: “Hraj to, jestli chceš!” Potíž ovšem byla v tom, že Bulis se svým klasickým hudebním vzděláním byl harmonicky až v blízkosti vážné hudby. Když hrál svoje písně, doprovázel se na klavír. Kytara mi k jeho písním nikdy moc nepasovala, vybral jsem si tedy jenom ty, u kterých jsem měl pocit, že jim to neublíží.

Někde jste řekl, že jste po písni Hosté na zemi sáhl právě proto, že jde o téma, které vás zajímá, ale sám takovou písničku zatím nemáte…
Ano, už v názvu je vlastně všechno řečeno. Text v prvním plánu řeší vlastně vztah dvojice, ale já to chci vnímat obecněji. Mám pocit, že jsme zde skutečně jenom na návštěvě a že je potřeba se k tomu také tak stavět. Člověk má tendenci neustále si namlouvat, že teď, v tuhle chvíli to ještě není ono, až pak, později přijde teprve to pravé, to, co chci a co mě uspokojí. Až seženu byt, až dostavím dům, až budu mít víc času, až …až… Až je pořád. Až je nekonečné. Až je nekonečno. Až je až o posmrtném životě. Je proto důležité uvědomit si s plnou vahou, že žijeme tady a teď a nějak lepší to třeba nebude nikdy. Bez opravných pokusů. A žít naplno ten svůj čas. A na to “až” tolik nemyslet a nenechat se tím užírat. A ke všemu okolo se přitom také jako na návštěvě chovat.

Povězte na závěr něco příjemného z onoho “tady a teď”…
Jako každý mám radost, když se něco podaří. Třeba z poslední koncertní šňůry jsem si přivezl krásný zážitek. Hrál jsem v Divadle Za plotem v bohnické psychiatrické léčebně a trochu jsem se před jednou filozofující písní rozpovídal o tom, že každý člověk je jedinečný, neopakovatelný, a tudíž nesmírně důležitý. Já, ty, každý, — jsme středem vesmíru…jsme kmitání a mihotání a jde jen o to, naladit se na správnou vlnovou délku, aby byla možná komunikace. Po koncertu za mnou přišel jeden z posluchačů - pacientů a dlouze mi děkoval, jak mu má slova a píseň pomohly. To člověka pohladí a ubezpečí o tom, že to má smysl. Nedávno jsem dostal na Slovensku hezkou otázku od mladičké novinářky, kdy prý s tím hraním skončím. Myslela to dobře. Ale já nejsem ten, který to má jen tak, na chvilku. Já tady jsem kvůli těm písním. Myslím, že s písničkami se žije a jednou i umírá…

 

HOST , 2000 (otázky redakce)