Přehrávač MP3 (V novém okně)
Články - Rozhovory

Rozhovory s osobnostmi regionu

Ne každý asi ví, že známý písničkář Slávek Janoušek je rodák z Ústí nad Orlicí. Celkem pravidelně se do svého rodného města vrací za rodiči, a tak nebyl žádný problém ho oslovit, i když léto bývá pro písničkáře tím nejhektičtějším obdobím roku.

- Pane Janoušku, pocházíte z Ústí nad Orlicí, ale spoustu let žijete v Brně. Co vás tam zavedlo?

Já jsem v Brně vystudoval pedagogickou fakultu, obor český jazyk-výtvarná výchova a od té doby jsem tam zůstal. Ale dnes už 4 roky bydlím na dědině, kousek za Brnem, kde jsem si pořídil domeček. Je to příjemná změna, nazval bych to takovým celoročním bydlením na chalupě.

- Učil jste někdy?

Ano, 7 let jsem učil ve Střelicích u Brna a s dětmi mě to velice bavilo.

- Pomohla vám nějak tato zkušenost? Naučil jste se díky tomu třeba lépe vnímat obecenstvo?

Tak trochu ano. Třída plná žáků, to už vlastně je obecenstvo. Nějaké rané zkušenosti s divákem už jsem měl i z hraní s bigbítem v Ústí. Ale hlavně jsem v té době, kdy jsem učil, hrál několik let v různých divadlech v Brně, hostoval jsem v Divadle Na provázku a zejména v autorském Malém divadýlku, kde jsem vymýšlel písně, zpíval, hrál a dokonce psal divadelní hry. Pro mě byl problém vystupovat za někoho jiného, takže jsem byl v podstatě v pozici neherce, který hraje sám sebe. To jsem měl vždycky trému a dalo mi spoustu práce to zvládnout, zrušit v sobě strach, že to spletu. Ale naučil jsem se s tím pracovat, to byla pro mě největší škola.

- Takže kontakt s divákem je víceméně otázkou intuice?

Jistě, člověk si velice rychle uvědomí, kdy divák taje a jak dlouho mu to trvá od doby, co přijde do sálu. A co je třeba pro to udělat, aby se uvolnil. Vždy je nutné reagovat na něco konkrétního v tom daném místě, někdy stačí drobnost. Mám vlastně jenom kostru pořadu a tu přizpůsobuji okamžiku. Je velmi důležité, kdy kterou píseň zařadíte a kterou už právě vůbec ne, kdy se podvolit tomu, co chce divák, kdy naopak. Kontakt s divákem je v podstatě srovnatelný s jakýmikoli jinými vztahy mimo jeviště a hlediště. Můžete spoustu věcí od jiných odkoukat, ale stejně je to nakonec na vás.

- Stalo se vám někdy, že se ono pouto nepovedlo?

Stane se to. Ale v tomhle jsem jak buldok, bojuju až do poslední chvíle. Nikdy to nevzdávám. Vzpomínám si na jeden veliký, narvaný sál, osmdesátá léta, divák typu „betonový pes“. Seděl, nevydal žádné pohnutí mysli, nic. Vlažný potlesk, trapné ticho a pokašlávání, studené reakce, těsně před skonem. Já čím dál nervóznější. Po hodině a půl představení skončilo, většina lidí udělala plesk plesk, vstali a odcházeli. Nicméně někteří jedinci spustili aplaus a pomalu se stáhli k pódiu a následoval přídavek za přídavkem, až z toho vlastně byl téměř druhý koncert, kdy to teprve bylo „ono“. Až poté jsem zjistil, že to ROH nějakého podniku zakoupilo pro své zaměstnance vstupenky. Nejhorší je divák, který má vstupenku zadarmo. A nebo je na představení omylem.

- Je vám bližší komornější prostředí pro méně diváků?

Počet diváků není vůbec rozhodující, jaké bude představení. Svědčí o tom nejrůznější festivaly, které mívají úžasnou atmosféru. Já sám mám radši, když je publikum soustředěnější, když je kontakt bližší, mám zkrátka potřebu do těch lidí od začátku vidět, jak reagují, jestli se usmějí… Čím lepší je obecenstvo, tím lepší jsem samozřejmě i já.

- Stále jezdíváte na Portu?

Po delší době jsem byl na Portě vloni. Dnes už je to jiné než v osmdesátých letech, kdy se tam scházelo až 30 tisíc lidí. Ale základ je stejný – písnička, za kterou lidi přijdou. Tehdy ale bývala Porta zároveň jakousi společenskou akcí s politickým podtextem, dalo se tam slyšet něco, co v rádiu ani v televizi nešlo, lidé tam chodili i z toho důvodu, že to bylo vždycky na té hraniční čáře, že „my, co jsme tady, jsme tak trochu proti bolševikovi“. Pravda, mnozí tam bývali kvůli tomu i pracovně. Dnes už chodí jen ti, co chodili na tu písničku.

- Na své rodné město nezapomínáte a každoročně tu pořádáte na zdejším koupališti festival folkové hudby „Muzikanti na plovárně“. To byl váš nápad?

Začalo to už v roce 1985, kdy jsme v Plzni zvítězili na finále Porty. A protože se tehdy dělávaly tzv. Ozvěny Porty, ozvali se z Ústí, jestli bych jim nepomohl sehnat kapely. Ale v roce 1990 se vše zbortilo, najednou se o to neměl kdo starat, a tak jsem si řekl, že je škoda nechat to být, a od roku 1991 celou akci připravuju sám. Letos bude už 17. ročník.
Jde o jednodenní akci, která se letos koná v pátek 16. srpna na ústecké plovárně, bývá to vždy v předvečer staročeské oustecké pouti. Zahrají tam kolegové Jarda Samson Lenk, Bokomara, Pavel Dobeš a já si letos zazpívám s kapelou. Už se na to těším, protože zpívat s tlakem za zády je něco jiného. Bude to moje ústecká premiéra.

- Vy máte kapelu? Odkdy?

Na jaře jsem dělal nové CD s názvem Letadlo a natočil jsem ho právě s touto kapelou. Je to příležitostná skupina vynikajících muzikantů, band, ale já jim říkám „banda“, protože to je „pěkná banda“. Míval jsem období, kdy jsem zpíval sám s kytarou, ale jinak jsem hrál především ve dvojicích, momentálně s Vojtou Kupčíkem z Brna, který hraje na elektrické housle. Vlastní kapelu kromě toho bigbítu kdysi na začátku jsem nikdy neměl.

- Stíháte kromě koncertování, natáčení, příprav festivalů atd. ještě něco jiného?

Baví mě hlavně cestování, už jsem objel kus světa, pak houbaření, zahrádka, v létě zavářím houby a okurky, přestavoval jsem domek, ale jinak je to všechno v podstatě o muzice.

- Máte blízko k literatuře, neplánujete vydat knihu?

To ne, všechno, co jsem kdy napsal, bylo víceméně cílené pro určitou příležitost, texty písní, divadelní hry, scénáře. Žádné povídky, romány, ani paměti nepíšu. Ale mám doma několik cestopisů, které jsem zatím neměl chuť vydat. Třeba když jsme byli s kolegy Lenkem a Redlem v Americe, měli jsme takový nápad, že napíšeme cestopis „viděno třema“, ze tří pohledů, což by bylo zajímavé především tím, že by se ty příběhy vylučovaly navzájem. Jenže nakonec jsem svou část napsal jen já, oni si na to neudělali čas. Takže mi to leží doma. Ale kdo ví, třeba to jednou zpracuju…

Jana Hostýnková, časopis Konzum, Česká Třebová, 13. srpna 2002