Přehrávač MP3 (V novém okně)
Články - Články
(článek pro časopis Portýr 10/2001)

Slíbil jsem napsat povídání o letních festivalech. Tady je: Jenže musím začít odjinud. Nedá mi to.

Je pravda, že svět byl před úterkem 11. září 2001 takový bezpečnější a srozumitelnější a že si řada z nás bude přesně pamatovat, kde byli, jak se to dozvěděli, ty události onoho dne, který se stane jakýmsi předělem v proudu dní, kdy se něco naprosto nereálného reálně stalo. Tak jako v mém životě už třeba 12. dubna 1961, (seděl jsem v lavici u okna a slabikoval to ruské jméno z tabule), kdy se zdálo, že není možné, že by vyletěl do kosmu opravdu i člověk a zvládl se vrátit zpět na Zemi, nebo 21. srpna 1968, (probudil jsem se u babičky, vonělo kakao a všichni brečeli), kdy se zdálo, že přece není možné, aby nás přepadl Velký bratr, který to s námi tak dobře myslí, nebo 20. července 1969, (se sousedy u televize jsem civěl jako tehdy vždycky na krasobruslení), kdy nebylo možné uvěřit Armstrongovým šlápotám na Měsíci, nebo týden od 17. listopadu 1989, (zrovna jsem hrál na Petynce v Praze a uprostřed hraní přicházeli zkrvavení studenti), kdy se zase zdálo, že není možné, aby nás bolševik takhle mlátil, (druhý den na demonstraci jsem klíči zvonil a na zakládací schůzi Občanského fóra v Činoheráku hltal každé slovo), až po 24. listopadu, (ve studentském štábu v Ostravě jsem sháněl autobusy pro horníky na Letnou), kdy jsme nemohli uvěřit, že by za našeho života bolševik padl a pustil vládu z rukou tak lehce, a nebo třeba pak 29. prosince 1989, kdy jsme měli uvěřit tomu, že byl komunistickým parlamentem, a to jednomyslně, zvolen prezidentem disident Havel, (muž, kterého jsem málem přejel autem rok předtím za lipnickým pódiem, když mi přistál na kapotě euforicky rozradostněn tím, že po dvacetileté pauze zase mohl být na jevišti a oslovit publikum). To jsou ty dny, kdy se něco zcela nereálného reálně stane a člověk si tu událost zapamatuje i s detaily zcela osobními a poněkud zbytečnými.

Za tři a půl dolaru a za minutu jsem 11. září ráno vyjel rychlovýtahem do 107. patra World Trade Center neboli Světového obchodního centra, vyšel těch pár pater na střechu a cítil, jak se ta věž mírně kymácí. Výhled byl impozantní. Celé čtyři hodiny jsem strávil tím, že jsem čuměl na New York a prolézal obchůdky a výstavy nahoře na Twins. Naštěstí to bylo před 12 lety, 11. září 1989. Cesta výtahem dolů byla volným pádem až dole bržděným, měl jsem rýmu a tím pádem se dostavila příšerná bolest v uších, která mě provázela ještě hodinu po Manhattanu. Letos Dvojčata zajela dolů bez brždění a s nimi tím pádem přes 6000 lidí a 300 Rodinových děl a ta bolest už spoustu lidí provázet nepřestane.
Svět se stále mění a to po skocích. Je těžké popisovat ten starý naivní a bezstarostný svět letošního léta s jeho festivaly. Jo, bylo to tak příjemné. Kouzelně o něčem jiném. Slovo terorista bylo pouhým obyčejným nefrekventovaným slovem. Nikdo nepřemýšlel o velikosti své plynové masky. Každý znal spíš Aladina než Ládina. Tak si to jdu, ty festivaly, ty žánrové obrázky, s Vámi připomenout svýma očima. Ale mám pocit, který neumím líp popsat … jako bych se díval do minulého života.

Zahradu v Náměšti jsem už podruhé vynechával, protože jsem se s Redlem domluvil, že vyrazíme do Rudolstadtu v Německu na Folkfest. Stavil jsem se po cestě na Portu v Plzni a hráli jsme s Kupčíkem opět na výstavišti, překvapen jsem byl zejména tím, že první večer je v lavicích poměrně málo lidí. Noc byla báječná, obcházel jsem koliby a povídal s různými lidmi, vzpomínal s Honzou Nedvědem, který tu byl na dovolené, na dávné portovní zážitky, hrál jsem s různými skupinkami muzikantů až skoro do rána a nemohl se zbavit pocitu, že do stejné řeky… Druhý den dorazil Redl a vyjeli jsme směr Rudolstadt, takže jsme se vyhnuli padání větví a průtrži, která provázela dvoranu poslední večer.

Folkfest v Rudolstadtu je impozantní festival world music, který probíhá v malebném městě trochu podobném Českému Krumlovu na dvaceti scénách a hraje zde spousta skupin opravdu z celého světa. Jednoznačným trendem je užívání bicích a perkusí téměř v každé kapele, nejen v černošských, dokonce zdvojení či ztrojení rytmické sekce, nezbytní DJ´s v mnoha skupinách, hraje se zejména něco, co bych nazval: nově uchopený folklor. Čechomor může do světa. Velice nás s Redlem zaujala belgická skupina Lais s třemi úžasnými zpěvačkami a skvělými muzikanty, část repertoáru á capella, zpívaly západoevropský folklór od Itálie, Španělska až po Finsko (vystupují třeba s Finkami Värttinä nebo s Emmylou Harris či Sinéad O´Connor). Opravdu výborná muzika. Nebo blues z Karibiku - Taj Mahal and The Hula Blues či Australani v chrámu - Naked Raven. Zážitků nepřeberně. A to nám prý utekla největší pecka festivalu, ruští Farlanders. Chybělo české zastoupení (v roce 95 tam právě hrál Redl s Hradišťanem, loni např. Zuluwille), pouze mandolinistickou třídu hudební dílny vedl letos Jirka Plocek. Viděli jsme pak společné vystoupení s třídou bubenickou a houslovou, kterou vedl fenomenální Dán, jehož jméno jsem sice zapomněl, ale byl to úžasný energetický běs, který tančil a dirigoval s houslemi pod bradou a dvouhodinové vystoupení jejich asi třiceti žáků v hospodě bylo pro všechny zúčastněné nádherným zážitkem. A takové drobnosti, jako že v nedalekém kempu, kde bydlí několik tisíc lidí, teče ve sprchách teplá voda po celou dobu a všude je toaletní papír, z toho jsem byl překvapen loni, letos jsem to bral už jako samozřejmost. Je to tady opravdu skvělé, ale daleko, takže moc Čechů člověk nepotká. Kromě Plíhala s Diepoldem či Petra Dorůžky, kteří bydleli o pár stanů dál, jsme potkali jen skupinku, která byla výborně zásobena českými nápoji, takže jsme s naší slivovicí udělali příjemnou družbu.

V červenci jsme pak byli už jen na Frýdštejnské folkové noci, již letité akci Dalibora a Zuzany Cidlinských. Konečně pěkné počasí, mraky lidí, ostatně jako vždy tady, skvělá atmosféra, skvělý zvuk, strašně příjemné hraní a zas Čechomor a Jarret a Kamelot a Samson atd. Velice půvabný večer a noc, evidentně všem bylo moc dobře a selátko se rožnilo u Cidlinských na chalupě a svítalo strašně brzy.

I malé akce jsou někdy nádherné, jako třeba hraní na nádvoří zámku v Blansku. Komorní atmosféra, teplo a natěšení diváci, to úplně stačí k pohodě. Za pár dní na Muzice v Hrádku u Rokycan v lesním amfiteátru zase ale prší a leje a leje, nicméně dav zaplnil sedadla do posledního místa. Samsonovi jako pořadateli i s televizním štábem se daří. Opět výborné hraní a takové příjemno i přes to mokro, že jsme se zdrželi na celou dobu festivalu.

A pak už přijel Jamie Marshall, rockový písničkář z Londýna. Poprvé jsem ho pozval v roce 96, když jsem ho viděl hrát v Londýně v hospodě. Byl fenomenální. Od té doby už je tu v létě popáté. Známí mi ho dovezli z Ruzyně a jeli jsme do hotelu Ogar v Luhačovicích. Celé léto tu probíhal už třetí sezónu festival folk a country hudby nebývalých rozměrů a záběru. Zde uspořádali česko-anglickou hostinu, jídlo se vybíralo z česko-anglických jídelních lístků, platilo se speciálně tištěnými librami (tak jsem se dostal konečně i na librovou bankovku). Tradičně domácí atmosféra prosycená valašskú slivovicú. Darovanou valašku Marshall zapomněl rovnou tam. Asi aby se tam mohl pro ni vrátit.

Pak jsme jeli do Popradu, tam se to nepovedlo, strašně málo lidí. Všude u cesty pod Tatrami stáli spousty houbařů nabízejících neuvěřitelné hřiby, jaké by mohly klidně do finále Miss hřib. Druhý den jsme jeli až do Telče. Vyjížděli jsme už ráno. Zakoupené hřiby ve velké krabici od bot jsme slavnostně odkryli na nádvoří v Telči s legendou, že jsme ve čtyři hodiny ráno vstali a vyběhli nasbírat tu krásu pro telčské publikum. Zdálo se, že to spolkli alespoň dle toho soudě, že člověk, který nás potom zval na večírek, nás litoval, že jsme tak brzo vstávali, ale že doufá, že ještě vydržíme. Během koncertu Medvědovy kuchařinky ze štábu nachystaly hřibové řízečky, byly toho plné velké podnosy a při přídavcích jsme alespoň části publika mohli dát okoštovat tu dobrotu. Byl to takový gurmánský koncert. Závěrečné Dylanovo klepání na nebeskou bránu společně s Marshallem a Bokomarou mělo nevídanou a neslýchanou atmosféru a považuju to pro sebe za jeden z vrcholů letošního léta. Ostatně v Telči je vždycky dobře už osmnáct let a já jsem od roku 84 byl na všech jeho ročnících. Myslím, že tento festival už se opravdu natrvalo zařadil mezi akce, které někteří prostě potřebují k životu. Já tedy určitě.

Odtud jsme zamířili na hrad Svojanov, kde si už posedmé plním svoje představy o festivalu reálně a se vším všudy. Postarat se o dramaturgii a značnou část nezbytných pořadatelských aktivit, to je nedocenitelná zkušenost. Zkušenost zažít naši práci z druhého, pořadatelského břehu. Akce je to nevelkého rozměru, na kapesním hradě, v sobotu večer přes tisícovku diváků, žánrová pestrost, příjemné nádvoří, domácké prostředí. V pátek v noci po koncertu countrybál, v sobotu celý den hraní a v noci tancovačka se Semtexem, v neděli open scéna, letos výborně obsazená, vyvedená, diváky navštívená. V sobotu strhl diváky zejména Jamie Marshall, rozdivočel je tak, že pak už nebyli k zastavení. Byla to radost. Příští rok tedy už poosmé a to konkrétně od pátku 9. do neděle 11. srpna 2002.

Ze Svojanova jsme odskočili ještě na Žalmanův Kyjov. I tam bylo dobře, plné letní kino a nabitý festival a taky se rožnilo. Žalman a Linhárek vypadali spokojeně.
Struny na ulici v Plzni jsem už zmínil. Letos patřil tento třítýdenní festival (týden je věnován i jazzu a divadlu) k tomu nejlepšímu u nás. Hráli jsme s Jamiem Marshallem v proluce na Křižíkových sadech s výhledem na novou fresku zachycující plzeňské události a osobnosti a bylo to jedno z nejlepších hraní letošního roku s vnímavým divákem a bezvadnou atmosférou. Letos se mi tam líbilo nejvíc ze všech ročníků. Město Plzeň má opravdu akci, která stojí za to. A noční zpívání jihočeských lidovek s Míšou Rörychem ze Semtexu a bandou holek v Hifi klubu patřilo k zážitkům, na které se nezapomíná. Jamie Marshall byl letos na Ruzyni před odletem naměkko jako už i večer před tím na nádvoří hradu Rožmberk.
V Ústí nad Orlicí už pošestnácté jsem pořádal Muzikanty na plovárně. Byl to ročník ve znamení zmatků interpretů. Vašek Souček dělal reklamu v hradeckém rádiu o týden dopředu, dokonce o týden dopředu dojel. To Slávek Klecandr z Oborohu zase mínil dojet o den později. Dojel pozdě, ale zvládl to. No a ze skupiny Nadoraz se stali Nedoraz. Zachraňoval Cimbal classic s lidovkami. Příště to doufám už zas nikdo nepoplete, příště znamená 16. srpna 2002, volové.

Nikdy jsem se za ta léta nezpotil tak jako vystaven ostrému slunku na Újezdském babím létě. Úplně durch včetně bot. Opravdu žádná nitka suchá. Neuvěřitelný pařák. Nejvzdálenější účinkující byly holky z Kanady a nejvzdálenější divák z Kapského Města v Jihoafrické republice. Výborná sestava a opět plno a Roman Horký z Kamelotu pravil, jestli už se nevidíme nějak často. Ale to už jsme odjížděli.

Poprvé jsem hrál na nádherném nádvoří hradu v Chebu na Babím létě. Mnozí diváci už byli značně rozjetí a přiopilý Coluna se mě ptal, zda mě to ještě pořád baví. Musel jsem odpovědět pozitivně. Baví. A je mi líto, že léto končí. To mám vždycky na konci srpna.

Největší slovenský folk a country festival nás o posledním prázdninovém víkendu zastihl společně s Lenkem a Redlem na Loděnici v Piešťanech. Redl konečně nebyl na výletě. Bylo to jeho první hraní v létě na festivalu a to pouze proto, že to bylo v zahraničí. Hráli jsme program Zůstali jsme doma. Obrovská profi scéna s velkoplošnou obrazovkou, deset tisíc nadšených lidí, stadiónová atmosféra. Napřed jsme hráli s Vojtou Kupčíkem krátký blok po Vidieku, který to rozbalil toho dne asi nejvíc ze všech kapel. Nepřidávalo se. Jako ostatně bývá v zahraničí zvykem. Jenže divák se tentokrát domníval, že by se přidávat mělo. A moderátoři, že ne. A divák, že jo. A nás cpali na jeviště. Vidiek se vracel a byl vyhnán. Bylo to opřesdržku. Ustáli jsme to s razancí, ale bylo to jen taktak. Poučné. Pak šla Jana Kirschner a zvolila unpluged verzi svých písní a divák byl trochu zaskočen. Následovala naše trojka s Lenkem a Redlem. Fungovalo to dobře, zejména když potom po tanečním čísle Polohrubá mouka vyběhlo naše tajné eso, Jaro Moravčík se svou taneční skupinou a petflaškami a spustili úžasné taneční a bubenické číslo, které všem vyrazilo dech. Skvělí byli hoši ze skupiny Buty, Ivan Mládek a končící Kamelot. Roman Horký s úsměvem řekl, jestli se nevidíme nějak často. Na Slovensku mají opravdu velký festival a dobrý, jakoby trochu český.

Na hradě Veveří na Brněnské přehradě je nový kastelán a ten mne oslovil, zda bych nesestavil hudební program na dny otevřených dveří na 8. a 9. září na nádvoří hradu Veveří. To se mi zalíbilo a šlo to snadno. Nazvali jsme to Veveří 01 - první rok nového života hradu v prvním roce nového tisíciletí s prvním ročníkem hudební akce. Bylo už opět příšerné počasí. Za Brnem padaly stromy a zabíjely. Lilo a lilo, místy s přestávkami. Hradem přesto prošlo na čtyři tisíce návštěvníků a akce se nakonec přes všechny komplikace povedla. Alespoň nadšení zůstalo, že bude i Veveří 02. Možná i s několika díly - jaro, léto, podzim. Je to krásné místo a stojí za to se tím zabývat. S tím jsme se rozešli a já šel oslavit narozeniny.

A pak najednou bylo 11. září. Byl jsem po pařáku (byly u nás v Nížkovicích navíc hody) a myslel jsem, že začíná americký film. Začínal jiný svět.

Hned následující víkend byl poslední open air festival Portování u Bolka na farmě v Olšanech. Jel jsem na výlet. Popovídat s lidmi. Strašně pršelo. Rozbahněná louka, zapadávající auta. Víc lidí vyjelo na výlet. Opět i Redl byl na výletě. Roman Horký z Kamelotu říkal, jestli se nevidíme nějak často. Byl unavený a hned odjížděl. Poprvé hrál Kamelot dřív než na konce večera. Úplně mokré, ale spokojené zbytky podzimních diváků vytrvalců tleskaly jak o život.
Ve stanu všichni probírali události posledních dnů. Všichni už z televize věděli, jaké bude počasí v New Yorku a ve Washingtonu. Každý už měl na mobilu SMS: Prodám nebytové prostory na Manhattanu, zn. něco mi do toho vlítlo. A mnoho dalších. Český člověk je zvláštní historicky daná symbióza loajální předposranosti a schopnosti švejkovat v jakoukoli chvíli. Tato kombinace nám předurčuje velkou budoucnost. Francouz to nevymyslí. Ten se zmůže leda na mail Útok na Eiffelovku, kde je vyobrazen blbý Belgičan, jak nalétává do staré dámy s rogallem.

Jo, léto bylo tak příjemné. Kouzelně o něčem jiném. Takové bezpečné a bezstarostné.
Nikdo si to neuměl představit. Teď přemýšlíme o velikostech plynových masek a kde v našem okolí je kryt. A stejně si v hloubi myslíme, že to je blbost, že to přece nebudem potřebovat. Basama s fusama, Usama má spoustu dvojníků. Říkali to teď v televizi. A už se rozbíhají do světa. (Jestlipak to není šíření poplašné zprávy?)
Budoucnost je naše. Nezbývá než doufat, že budeme mít i štěstí během té svaté války.