Když jsem před několika lety dostal od Honzy Brože, autora nahrávky, ty dvě kazety s koncertem v Litvínově z roku 1985 a pustil si je, hltavě jsem je přeposlechl obě naráz. Všechno se mi vybavovalo jako film. Ale aby se to dalo vůbec poslouchat, kroutil jsem střídavě volume doprava a doleva, strkal hlavu do reprobedny a zase ucukával. Místy bylo slyšet jen šum jak u vodopádu a téměř nic z toho, co jsme s Lubošem Vondrákem hráli či povídali, pak zas potlesk, který chtěl utrhnout hlavu. Z děsné změti zvuků však krásně vylézala atmosféra těch let.
Už při prvním poslechu jsem si usmyslel, že jednou, až budou zvukové možnosti pokročilejší, že to upravíme, srovnáme hlasitosti a vyřežeme rány a pukance. Z té dávné doby existovaly i lepší nahrávky rovnou ze zvukařského pultu, ale jen písně, maximálně s jejich uvedením, nikdy ne celý koncert. Koho ze zvukařů by tehdy napadlo pustit stroj a nechat ho běžet.
Tak kazety čekaly léta na opracování, až se té věci ujal Miloš Makovský, který občas dělá i do zvukové archeologie. Třeba také opracovával nahrávky z voskových fonografických válečků z roku 1909, na které pomocí tehdejší nejmodernější zvukové techniky zachytil lidové písně stařenek na poli Leoš Janáček. Mezi praskáním sem tam tón.
V roce 1985 už byla nahrávací technika podstatně dál, nicméně snímek byl pořízen z davu. Přesto jsme se do toho pustili (chce se mi říct: sto let po Janáčkovi :-)), jen jsem netušil, co s tím bude šílené práce. A tak velké díky patří Miloši Makovskému, že tenhle kousek atmosféry osmdesátých let zachoval.
Slávek Janoušek
(autor je písničkář a zvukový archeolog amatér)
Léta osmdesátá minulého století stála vesměs za pendrek. Husák měl znormalizováno jako nikdo. Lidi přežívali mezi umírněným rozkrádáním majetku v socialistickém vlastnictví, frontami na cokoli, nedělním leštěním škodovek a večery trávili s lahvovou desítkou v ruce u trapných televizních estrád, v kterých chrčel Michal David, že chce žít nonstop.
Ale kdesi pod povrchem tohoto kulturního marasmu se dělo cosi velmi podstatného. Republikou kroužila stále se rozrůstající armáda podivných mužů (a žen) vesměs s kytarami a v přeplněných klubech po nocích sytila dychtivé, vesměs mladé uši, které hledaly něco víc, než nezpívajícího nebubeníka a neposlušné tenisky. Proti plytkosti postavili myšlenku, proti povrchnosti poezii a proti kalkulu upřímnost. To květinka folku zasazená o deset let dříve ucítila příležitost a rozvila se do krásy.
Jezdili jsme za těmi muži (a ženami), chytali jejich slova, okoukávali akordy a učili se hrát jejich písničky, které se takto stávaly našimi. Těm šťastnějším z nás se občas povedlo půjčit si od movitějšího kamaráda magnetofon Diamant, tehdejší vrchol socialistické techniky, udržet tuto osmikilovou krávu nad hlavou po celou dobu koncertu, a pořídit tak alespoň částečně srozumitelnou nahrávku.
A tak vznikla i nahrávka desky, kterou držíte v ruce.
Dodnes si velmi dobře pamatuji na atmosféru toho večera v litvínovském Docela malém divadle narvaném tak, že diváci seděli i na pódiu okolo dvou hlavních aktérů. Na atmosféru plnou třeskutého humoru, jazykových kotrmelců a originálních harmonií. Na expresivní zpěv a kulometnou palbu akordů. Na pohodu, kterou oba pánové účinkující Slávek Janoušek a Luboš Vondrák do Litvínova přivezli. Přijali jsme tuhle dvojku za svou do té míry, že jejich pozdější rozchod jsme brali jako osobní zradu. Nuž – jsem rád, že jsou zase spolu. Pesimista by sice brblal cosi o dvakrát jedné řece, ale pokud já vím, dobré víno časem získává.
Váš Jan Brož
(autor je muzikant a janouškolog)
Když se ve vzpomínkách přenesu do doby, ve které vznikl tento záznam, vybavují se mi poněkud rozporuplné pocity. Na jedné straně radost a nadšení z muziky, z přátelství se Slávkem, ze svobodné
atmosféry na koncertech, ze setkávání s báječnými lidmi. Na straně druhé obrovská vyčerpanost z nekonečného cestování a nekonečného mejdanu na pokračování. Hráli jsme totiž skoro denně a koncerty pak většinou plynule pokračovaly u některého z kamarádů doma a prolnuly se ve večírek trvající až do rána. Po dvou letech takového života začínala protestovat má, zřejmě málo folková játra. Navíc rodinný život se ženou a právě narozenou dcerkou se scvrkl na mé občasné, tak dvoudenní návštěvy, během nichž došlo k „vylovení, odbahnění a vyčištění“ mé tělesné a duševní schránky, a opět se vyráželo.
To byl hlavní důvod mého odchodu do ústraní, ale nikoli rozchodu se Slávkem, neboť jsme spolu nikdy neměli žádný spor. A já na dotazy, proč jsme se rozešli, odpovídal lapidární, ale pravdivou větou: “Bylo mi špatně.“
Zpovzdálí jsem pak obdivoval Slávkovu nevyčerpatelnou energii, díky níž tvoří stále nové, kvalitní písně a účastní se nových, kvalitních mejdanů. A po dvacetileté regeneraci jsem šťasten, že můžu opět tvořit jeho doprovodnou kapelu.
Luboš Vondrák
(autor je muzikant a slávkolog)
